Neexistuje v téhle zemi snad nevděčnější povolání, než se stát ministrem dopravy. Chápu, není to moc prestižní (finance nebo premiér, to je terno), ale nevděčné to je snad stejné jako úklid záchodků ve vlacích. Brzo ráno.
V tomto blogu se chci zamyslet na celou myšlenkou toho, proč by vůbec stát měl řídit dopravu. Až na několik elementárních zákonů, které stejně vyplývají z mezinárodních smluv a úmluv, státní zásahy do dopravní politiky víc škodí než pomáhají.
V oblasti infrastruktury vidíme to, že řidiči se stali dojnou krávou, kterou stát šikanuje v oblasti daní za naprosto nepřiměřené kontroly a dohledu. Tento dohled a kontrola má za důsledek naopak více dopravních nehod, více zmařených životů a pokud ne životů, tak minimálně šedých vlasů na skráních mnoha lidí. Existuje přímá korelace mezi zavedením absolutní přednosti pro chodce a navýšením úmrtí na přechodech. V totalitárním a nedemokratickém Československu bylo 60 km/h v obci a mimo obec autostrada jak Husák. Auta byla méně kvalitní, bylo jich také nemálo a silnice nebyly na úrovni těch západoevropských. I přesto bylo méně mrtvých a méně zraněných.
Proč musí stát vlastnit dopravce v oblasti železniční dopravy, jak v segmentu osobní, tak i v nákladní? Chápu, koleje byly vždy strategickou záležitostí a jejich vlastnictví bylo klíčové pro armádu. Ale důsledek diletantního hospodaření ČD Cargo, ČD nebo ČSA má za důsledek jen zvyšující dluh naší země. Jakkékoliv státní vlastnictví je náchylné k brakování, drancování a loupení.
Stát musí mít kontrolu nad nezbytnými a strategickými objekty, jako koleje a aktivitami z nich plynoucí, například řízení letového provozu. Stát ale nemusí nutně stavět dálnice. Nemusí se plýtvat peníze daňových poplatníků na nesmyslné projekty. Jsou to naše peníze a měli bychom křičet jak diví, jak je to možné, že nás tak odírají. Jsou to peníze obyčejných lidí, jako jsem já nebo vy. Chodíme do práce a dodatečné služby a produkty jsou pro nás celkově zdaněny až na neuvěřitelných 50%.
Pokud bychom aplikovali smysl pro šetrnost a dali si záležet na efektivitě, tak jsme schopní snížit náklady, které neseme za provoz takového drahého ministerstva, jako je MDČR. Popravdě řečeno, ani jej nepotřebujeme. Všechny klíčové kompetence se dají přesunout na Ministerstvo financí nebo Ministerstvo pro místní rozvoj. Máme snad ministerstvo obuvy nebo ministerstvo nábytku?
Říká se, že spojením ministerstev nebo zrušením Senátu se ušetří peníze. Daný efekt neleží v rušení ministerstva, ale v rušení jeho agendy a snížení chutě jednotlivých úředníků na modifikaci našich životů. Méně úředníků, méně sociálních inženýrů, více lidí z praxe, více svobody. Jednoduché jak facka.
Na závěr si dovolím krátkou filozofickou větu:
"Doprava je ve své esenci potřeba pohybu. Tento pohyb vychází z individuálních potřeb. Individuální potřeby jsou naplňovány skrze svobodu. Míra svobody determinuje možnost naplňování lidských potřeb. Proto hleďme na dopravu jako na svobodu pohybu."
